SÍLA MYŠLENKY
Myšlenka řídí celý náš život. Jsem to, co si myslím, a tvořím to, jak myslím. Pozitivně nebo negativně. Síla myšlenky je obrovská. Ani si to dost dobře nedovedeme představit, že svůj život, zdraví i osud ovládáme a ovlivňujeme svými myšlenkami. Kdybychom si toho byli vědomi, asi bychom více zvažovali každou myšlenku. Myšlenka je jako pták, kterého vypustíme do oblak. Přitahuje k nám všechny děje, události, lidi a věci, které jsou v ní obsaženy. Když vysíláme myšlenky plné obav, úzkosti a strachu, zažíváme pak takové události v reálném životě. Jestliže však toužíme po něčem a pevně věříme, že to tak dopadne, skutečně se to stane. Všichni kolem nás se pak diví, jaké ohromné máme štěstí. Tvůrcem svého štěstí jsme však my sami a nikdo jiný. Stejně to však i platí o neštěstí.
Někdo moudrý řekl: "Myšlenky jsou tvořivé síly, z nichž se vše uskutečňuje. Pod jejich vlivem jde vpřed vývoj. Říše myšlenek je jako kvetoucí sad, z jehož barevných květin je možné uvít krásné kytice a věnce, nebo natrhat si pouze kopřivy a bodláčí. Tisíce myšlenek prochází branou duše a nabízejí nám své služby. Je na nás samotných, jaké služebnictvo si vyvolíme."
Podle myšlenkových zákonů se každý člověk, který vědomě nebo bezděčně vysílá určité myšlenky, spojí automaticky se všemi lidmi (i jinými bytostmi) na celém světě podobného myšlení. Kdo myslí tedy kupříkladu na nový vynález, spojí se s vynálezci. To pomáhá k inspiraci a realizaci konečného vynálezu.
Ti lidé, jejichž myšlenky jsou prodchnuty láskou, mírem, dobrem, pomáhají vytvářet ohromné myšlenkové útvary, které začínají pracovat ve vesmíru a na základě zákona odrazu se k nim vracejí zase zpět.
Zasloužíme si žít šťastný a radostný život plný lásky a hojnosti. Od života můžeme získat cokoliv. Vesmír či Bůh jsou k nám velmi štědří a láskyplní. Jenom nesmíme porušovat vyšší vesmírné zákony. To se pak situace otočí proti nám a my trpíme. Naše myšlenky a víra v sebe sama mohou pozitivně ovlivnit náš osud.
Myšlenkami jsme schopni změnit sami sebe v nového, kvalitnějšího člověka. Tato transformace je možná proto, že ve své mysli zboříme starou víru. Měnit můžeme jenom sami sebe. Druhého člověka, pokud sám nechce, nezměníme. Do zavřené nádoby nenalijeme vodu, musíme ji nejprve naplnit láskou. Nemůžeme dát to, co sami v sobě nemáme. Svými myšlenkami tvoříme dobro nebo zlo a podle toho se utváří i náš osud. Proto musíme přijmout zodpovědnost za své chování, myšlenky a emoce. Jeden můj kamarád odpovídá na otázku: "Jak se máš?" zcela prostě "Jak si zasloužím." Říká tím, že si je plně vědom, že svůj život má ve svých rukách.
Mnoho nemocí a utrpení lze zrušit sugescí nebo autosugescí - tedy tím, když se zruší víra nemocného v jeho nemoc, která je projevem disharmonie. Pozitivními myšlenkami se nastolí harmonie a tak se obnoví ztracené zdraví.
Chceme-li být v životě zdraví a šťastní, měli bychom umět odpouštět, mít upřímně a nezištně rádi, pomáhat druhým a žít v souladu s vesmírem či Bohem a jeho zákony. Věřit tomu, že si zasloužíme být zdraví a šťastní. Podaří se nám to, pokud budeme v harmonii sami se sebou i s okolním světem.
Naše tvář a její výraz nám ukazuje stav duše, celou naši minulost, náš postoj k životu a lidem kolem nás. Krása obličeje vyzařuje z našeho nitra. Dobrý a laskavý člověk vyzařuje světlo i z fotografie. Zlý a nenávistný člověk je druhým nesympatický, protože se bojí jeho vnitřní temnoty.
Životní situace a události, jimiž procházíme, jsou lekcemi či zkouškami, v nichž si máme uvědomit, co je správné a co ne. Ten, kdo se chová v rámci kodexu mravních zásad, je schopen vyhnout se tragickým událostem, nebo alespoň zmírnit stupeň svého utrpení. Je to tím, že rozumí své zkoušce a z prožité události si bere poučení a zkušenost.
Je jen jediný správný postoj - snažit se vidět v druhých dobro. "Nejvyšší lidská chyba je zbabělost," řekl Ježíš ukřižovaný na kříži. Byla to jeho poslední slova. Naše zbabělost a strach nás naplňují zaslepením, nedovolují nám vidět temnotu uvnitř sebe a vidět svět objektivně. I když lidé vedou duchovní život, pronikají do nich temné síly prostřednictvím žárlivosti, závisti a jiných slabostí. Pak tito lidé duchovně upadají a nejsou schopni získat zpět ztracenou duchovní úroveň. Prvním krokem k nápra-vě je přijetí vlastních chyb. Druhý krok představuje přijetí zod-povědnosti. Vždy máme svobodnou vůli, jak se rozhodnout. Vždy je tady nová naděje udělat věci jinak. Změnit je tím, že změníme způsob svého myšlení. Když se chceme rozvíjet v duchovním životě, musíme mít v sobě především čistotu - čisté myšlenky, čistá slova a čisté srdce.
Nad negativními astrálními silami nejlépe zvítězíme, když jim nabídneme mír, jehož se nejvíce bojí. Jestliže dokážeme člověka, který se stal obětí astrálních sil, naplnit mírem, jeho agresivita zmizí. Zaměříme se na jeho srdce a vneseme do něho světlo, lásku a mír. Emoce jsou vždy spojeny s naší touhou. Do jaké míry popíráme své emoce, do té míry se odpojíme od své síly a schopnosti dosáhnout toho, po čem prahneme. Prociťování negativních pocitů a emocí nám pomůže navázat spojení se svým pravým "já".
Když onemocníme, vede nás duše k tomu, abychom si uvědomili duchovní síly. Bolest a utrpení nás vedou k pokoře i ochotě naslouchat a přemýšlet o tom, co děláme špatně. Nemoc je posledním zoufalým voláním duše, která touží po vnitřní čistotě.
Člověk, který si svou inkarnací přináší obrovskou energii a schopnost pracovat s ní, by si měl být vědom morálního kodexu a nejvyšších duchovních zákonů, hájících pravdu a dobro. Měl by podle toho i žít. Pokud nerespektuje duchovní principy, může sobě i druhým způsobit mnoho problémů, když energii využívá k ničivým účelům.
Život je plný tajemství. Je to cesta zahalená mlhou, na níž nevíme, co nás čeká. Tajemství obestírá náš život, abychom se zbavili závislosti na rozumu, na jeho omezené schopnosti poznat proč se věci dějí tak, jak se dějí. Měli bychom přijmout skutečnost, že náš život řídí Božská inteligence či vyšší síla, pronikající vším živým.
Minulost, přítomnost a budoucnost se v nás spojují v jedno. Z minulosti si neseme vzpomínky. V přítomnosti žijeme a máme moc ji změnit. Budoucnost nám dává novou naději. Většinu času přebýváme ve svých myšlenkách v minulosti - až sedmdesát procent. Dvaceti procenty se naše mysl upíná k budoucnosti a pouze deset procent je soustředěno na přítomnost. Minulost a budoucnost jsou dva mráčky, které nám znemožňují prožít plně přítomný okamžik. Zapomínáme, že žijeme tady a teď.
My sami jsme strůjcem svého osudu. V kratičkých chvílích našeho života, tedy v obdobích životní krize, bývá pro nás nej-těžší i nejbolestivější uvědomit si, že si za tuto situaci můžeme jen my sami. Nechceme převzít odpovědnost za to, že jsme si tuto skutečnost vytvořili sami svými předchozími myšlenkami a činy. Je to opravdu velmi obtížné ustoupit ze svého sobectví a otevřít se pokoře. Když se ale otevřeme a dokážeme tuto pravdu přijmout, učinili jsme první krok k pozitivní změně v našem životě. Často to velmi bolí, než se hrany některého kamínku obrousí a ohladí natolik, aby kamínek zapadl na své místo v mozaice našeho života. Je to však zcela přirozený a zákonitý proces, kterým prochází každý z nás. Za každou bolestí či utrpením však nacházíme obrovskou vnitřní sílu a novou zkušenost. Osobně si myslím, že nejkratší a zároveň nejspolehli-vější cesta ke změně nepříznivých okolností ve vnějším světě vede skrze trpělivou vnitřní práci na sobě samém.
Život znamená skládat věci dohromady, nikoliv očekávat, že všechno dostanu hotové a dokonalé. Pokud nechápu smysl toho, co se v mém životě děje, nesprávně hodnotím svůj prožitek i jeho výsledek. Svými myšlenkami si utváříme svou přítomnost i budoucnost. Naším skutečným nepřítelem není konkrétní člo-věk nebo situace, kterou prožíváme, nýbrž naše vlastní mysl. Vyhýbáme se lidem, s nimiž se cítíme nepříjemně, utíkáme před životními zkouškami, které považujeme za svou prohru a jichž se bojíme. Nechodíme tam, kde se necítíme dobře. Dovolujeme naší mysli, aby produkovala špatné myšlenky a byla naším nepřítelem. Jen my sami máme možnost volby a můžeme tuto situaci změnit. V tom spočívá naše svoboda a zodpovědnost zároveň. Měli bychom si vybírat krásné a pozitivní myšlenky a nedopustit, abychom byli ovládáni a manipulováni negativními myšlenkami a pesimismem. Všechny zlé myšlenky o druhých lidech ublíží jenom nám, a ne těm druhým. Jsou jako otrávené šípy, které vysíláme k cíli a ony se vracejí k nám zpět, aby nás zranily. Znečišťují naši auru, máme podmračenou náladu a jsme zaplaveni emočním smogem a špínou, kterou si vytváříme svými myšlenkami. Pesimisté jsou obklopeni černošedým mrakem, optimisté září svým světlem. Jaké myšlenky máte vy? Černé nebo světlé? Člověk se má naučit být v životě nestranným a nezaujatým pozorovatelem. Pak není zranitelný. Platí to i o našich myšlenkách. Zkuste své myšlenky pouze sledovat, ale nezto-tožňovat se s nimi. Špatných ani dobrých myšlenek se nezbavíme. Budou vždycky s námi, proto nemá smysl se za ty špatné odsuzovat a vinit. Kritika vede k narůstání dalších negativních myšlenek, pocitů a depresí.
To, co můžeme změnit, je naše reakce na ně a náš postoj nestranného pozorovatele. Vše, co se děje, není špatné ani dobré. Jenom to prostě je. Naše myšlenky nás činí šťastnými či nešťastnými. To záleží jenom a jenom na nás.
Země je velkou univerzitou našeho života. Chceme růst a být lepšími a láskyplnějšími, a proto bychom měli přijmout jako součást svého života všechny problémy, překážky a zkoušky. Jsou to naše učební lekce, které nás posunují v našem vývoji dál dopředu. Pokud se jim vyhýbáme, bojíme se jich a utíkáme před nimi, neučíme se, stojíme na místě a ochuzujeme se o možnost svého poznání. Záleží na našem postoji a přístupu ke všem změnám, jimiž musíme projít. Nejvíce se učíme z těch nejtěžších okamžiků svého života. Když se nám dobře daří, nevyvíjíme se, nemá nás co posílit a dodat nám novou odvahu a víru.
Naše duše touží učit se a dělá to nejrůznějšími způsoby, které se nám líbí i nelíbí. Všechny naše těžkosti nás vedou k většímu pochopení a poznání sebe sama. Nejlepší způsob, jak nás zbavit strachu, pýchy, sobectví, bezcitnosti apod., je postavit nás do situace, kdy se s nimi musíme konfrontovat. Pak teprve jsme schopni objevit v sobě jejich pozitivní polaritu - odvahu, pokoru, altruismus, soucit apod. Naše životní zkoušky skládáme z oblastí, kde jsme nejslabší a kde se potřebujeme nejvíce rozvíjet. Každé utrpení a bolest nás probouzí ze stavu letargie a snaží se nám ukázat nový směr naší cesty a pochopit pravdu.
Jsme-li schopni pochopit pravý smysl svých problémů a těžkostí a jsme-li ochotni je zpracovat jako vědomé poznání a pochopení sebe sama, potom jsme postoupili ve svém duchovním vývoji dál - k větší lásce, svobodě a celistvosti.
Pokud se nám nedaří podle našich představ, máme pocit, jako bychom se pohybovali ve tmě a nevidíme světlo ani žádné východisko ze situace. V naší mysli se rozprostřela mlha našich pochybností. Podléháme strachu a nedůvěře, že jsme ztratili cestu a nevidíme cíl. Je třeba, abychom nepropadali zoufalství a pokračovali dál, mlha se pomalu rozplývá, strach mizí a my pochopíme, proč jsme v této zkoušce a čemu se jejím prostřed-nictvím právě učíme. Pokud utečeme od problémů, zabráníme tím svému duchovnímu růstu. Myslíme si, že jsme unikli bolesti, ale ve skutečnosti jsme se uzavřeli novému poznání. Bolest vzniká v naší mysli. Když před ní neutíkáme a přijmeme ji, bolest mizí a my jsme se osvobodili. Za každým utrpením nás čeká nová síla a nová svoboda.
Realitu tvoří naše myšlenky. Naše mysl je jako zadní projektor, který promítá na bílé plátno našeho vědomí výjevy a události našeho života. Zažíváme je jako skutečnou realitu, jejíž hlavními aktéry jsme my sami. Promítaný film je naším životním příběhem a jeho děj utvářejí naše pocity a emocionální postoje. Zapomínáme, že sledujeme film promítaný naší myslí, a jsme přesvědčeni, že to, co vidíme, je skutečné. Je to však jen náš subjektivní prožitek, nikoliv realita.
Naše mysl má obrovskou moc. Ovlivňuje celý náš život. Dokáže vytvořit to, co prožíváme ve svém nitru (subjektivní realitu), i vnější objektivní realitu. Svět je takový, jak ho vidíme - dobrý nebo zlý, a i my jsme takoví, jak myslíme - pozitivnínebo negativní. Tento náš postoj je ovlivněn tím, zda jsme svým založením optimisty či pesimisty. V každém okamžiku svého života si svými myšlenkami vytváříme realitu, s níž jsme spokojeni či nespokojeni.
Myšlenky plné síly probouzejí vnitřní a přitahují vnější sílu. Zeslabené myšlenky nás činí slabými uvnitř a přitahují slabost zvnějšku. Ze skutečnosti se rodí síla, z bázně slabost, z odvahy úspěch, ze strachu neúspěch. Myšlenka je plán budoucnosti. To, co si myslíme, skutečně tvoříme. Svět a budoucnost vytvá-říme silou svých myšlenek. Myšlenka vytvořená ve strachu a zlosti zaseje zlo.
Naše srdce ji nemůže zastavit, protože je o mnoho úrovní níž. Strach a nedůvěra nám brání, abychom poznali, co všechno krásného v sobě máme - lásku a světlo. A tak podléháme negativním myšlenkám a emocím, a vytvá-říme zlo. Ego je mysl fyzického těla. Posiluje negativní emoce - strach, zlost a oživuje cit.
Kdosi moudrý řekl, že ten, kdo neslyší či neposlouchá svou intuici, musí být sražen až na dno, aby se odrazil na cestu ke světlu. Nemůžeme změnit působení zákonů, ale můžeme změnit myšlenky, jimiž tvoříme svět kolem nás a naši budoucnost. Takovou sílu má naše myšlenka. Měli bychom pře-měňovat zátěže duše, svými pozitivními myšlenkami uvolňovat "já" a očis-tit je od negativních záznamů.
Naše mysl je příliš orientovaná na vnější svět a proto nám nedovoluje proniknout ke své vlastní podstatě. Neustále se zabývá a ztotožňuje s jevy ve svém okolí a to jí nedovoluje ponořit se do vlastního nitra. Naše myšlenky jsou v neustálém pohybu a proto bývají často přirovnávány k rozbouřené vodní hladině, která nám nedovoluje pohled až na dno. Pokud chceme poznat sami sebe, musíme ovládnout svou mysl tím, že zaměříme svou pozornost do svého nitra. Je to úkol velmi obtížný a dlouhodobý, vyžadující hodně trpě-livosti a vytrvalosti. Tato naše snaha souvisí s pročišťováním našeho podvě-domí. Pokud neznáme sebe sama, jsme nevědomými a jako slepci bloudíme životem a to se prolíná do všech oblastí našeho života. Skutečné duchovní hodnoty se rodí v nitru člověka, bez ohledu na to, čím jsme a jaké životní poslání vykonáváme.
Vědomí je jiskra života, která nás spojuje s nekonečným vesmírem. Je to naše spojení s Bohem, světlem a láskou, Vesmírem a Zemí. Je to střet dvou polarit a protikladů. Když vstupujeme někam do tmy, nic nevidíme a při-padáme si jako slepí. Abychom viděli na cestu, potřebujeme světlo. I to nejmenší světýlko rozptýlí tmu. Náš život na Zemi je neosvícený, podobá se tmě a my se v něm neorientujeme. Světlem se stává naše duše - vědomí.